Divadlo Ve středu, z.s.

Čelakovského 908
563 01 Lanškroun

zapsaný spolek, vedený u Krajského soudu v Hradci Králové pod spisovou značkou L 5388
IČO: 266 72 758
účet č.:1329508349/0800

předseda spolku: Pavel Studený
mobil: 732 158 054
e-mail: kaltmann@seznam.cz

Rzhovor s Davidem Dolníčkem

Dne 26. 10. 2021

PŘESTAT CHLASTAT DOKÁŽEŠ JEN PRO SEBE Publikováno: 26. 10. 2021 ________________________________________ Rozhovor s hercem Divadla Ve středu, úspěšným rybářem a také abstinujícím alkoholikem Davidem Dolníčkem Na některé věci se člověk moc neptá a pak jsou témata, o kterých se obecně vůbec nemluví. Tím spíš, když patří do oblasti, kterou můžeme zahrnout pod pojem třináctá komnata. U Davida Dolníčka je ale jeho třináctá komnata tématem, kterému se nevyhýbá. Na mou nabídku vína na divadelní zkoušce totiž před časem lakonicky reagoval větou: „Díky, ale já už patnáct let nepiju, protože jsem abstinující alkoholik.“ A pak mi vysvětlil, že má pochybnost o tom, že je nějaký alkoholik vyléčený. Mluvil tak otevřeně, bez špetky sebelítosti, že mi to nedalo nezeptat se, jestli by souhlasil s rozhovorem. David mě znovu překvapil, když bez zaváhání kývl. A tak se můžete i vy seznámit s příběhem velké lidské vůle a vnitřní síly, která dokázala vrátit Davida zpátky do života i společnosti, za což nás odměňuje třeba nezapomenutelným pojetím svého podmanivého herectví.

Na divadle si užíváš roli Chirina v nové hře Divadla Ve středu, čím tě tahle postava tak zaujala? Já měl vždycky potíže s mluvením, a tím, že je role napsaná ve verších, tak to pro mě byla o to větší výzva. A nevadí, že je to jen malá role. Osobně je mi Chirino tak nějak blízký, je to lump, ale v poslední sloce dá nahlédnout do své duše, která se ukazuje jako docela čistá, jen poznamenaná tím, že mu kdosi zlomil srdce. Víš, že to byla reálná historická osoba z argentinských dějin a vrah legendárního „zbojníka“ Juana Moreiry? Ano, přečetl jsem si o něm všechno, i to, že mu Juan Moreira poté, co ho Chirino smrtelně bodl, vystřelil oko. Bylo důležité znát ho, abych se na něj správně vyladil. On totiž jako voják pouze plnil svou povinnost, a přitom byl následně proklet celou Argentinou. Navnímal jsem to tak, že máme cosi společného. Stejně jako on i já jsem v reálném životě dobrák, což mi mimochodem nejednou dost zkomplikovalo život. Někdy jsem to s tou dobrotou přeháněl a nestíhal, čímž jsem ve finále řadu lidí zklamal. To se mi naštěstí už tolik neděje. Tuhle vlastnost mám po otci, protože i on byl v jádru až nemístně hodný a laskavý člověk. Platil za to tím, že ho spousta lidí zneužívala. To se dělo i mně a dost často. Jak někteří lidé prokoukli, co jsem zač, dokázali toho využít. Tvou první větší příležitostí byl, ale tuším Milouš Jakeš, se kterým sis poradil mimořádně. Zastihla tě ještě doba tohoto politika, který se stal symbolem úpadku politických elit na konci osmdesátých let? Mně bylo v listopadu 1989 dvanáct let a já tomu socialistickému režimu věřil. Absolutně, stejně jako můj táta. On byl velký oddaný komunista. On věřil tomu, že když bude hodný na lidi a tvrdě pracovat, tak ti druzí to budou dělat taky tak. V tom byl ale kámen úrazu jak mého otce, tak i můj. To že je to jinak, a že komunisté křivili dějiny, na to jsem začal přicházet až později. Bylo pro mě ale těžký to přijmout. No a pak přišel alkohol a marihuana, což byly věci, které mě přivedly do specifického prostředí lidí s úplně jinou kulturou, než byla ta, ve které jsem vyrostl. Tam mi začínalo docházet, že to tu bylo čtyřicet let dost blbý. Alkohol a drogy mi zároveň dodaly pocit sebevědomí, které jsem neměl. Přesněji řečeno bylo na hodnotě nula. Zbožňoval jsem hudbu, jezdil na kapelu Oceán a žil na plno, jak už to v tomhle věku bývá. Jak vzpomínáš na devadesátky a jejich chuť nezaměnitelné svobody? Především jsem tou dobou začal hodně číst, což jsem před tím nedělal. Vzpomínám, že mi kamarád půjčil knížku Daleká cesta za domovem od britského spisovatele Richarda Adamse. Ta kniha mi otevřela oči a nejen, že jsem více přemýšlel o fungování společnosti, ale také jsem zjistil, jak fantastické je číst. To mě také inspirovalo k tomu, abych začal cestovat. Chtěl jsem vidět Německo, Holandsko, Francii. Což se mi nakonec povedlo a já odjel na tříměsíční „road trip“ tak, jak to umožňovalo turistické vízum. Tahle cesta stopem byla famózní, něco senzačního. Vrátil se do Čech jiný David Dolníček? Úplně jiný člověk. Tak to bylo. Byl to poprvé v životě život, jak já říkám, „bez lednice“. Musel jsem se sám o sebe postarat, do té doby to byl život u rodičů za peníze ze zaměstnání. Tohle bylo veliké dobrodružství, kde se žilo z ruky do pusy jen z příležitostných brigád. Myli jsme auta na křižovatkách, jedli jsme na charitách, to byl ten tradiční baťůžkářský styl těch let. Víš, co nemůžu pochopit, že i když jsi přemýšlivý kluk, tak jsi zůstal se základním vzděláním a ani ten učňák jsi nedokončil. Jak to? Dílem to bylo proto, že jsem byl hrozný lajdák, dost jsem na to kašlal. Já musel ve škole dávat pozor, protože pak jsem si pamatoval. Paměť mám moc dobrou, ale k tomu jsem dysgrafik i dyslektik. Špatně čtu i píšu, zaměňuji písmena, vkládám do textu slova, která tam nejsou. To byl asi jeden z důležitých problémů. Pro mě byla škola místem neúspěchu a pošramoceného sebevědomí. Od páté třídy jsem z diktátu neměl jinou známku než pětku. Trochu jsem to zachraňoval slohem a literaturou. Ale lépe, než za čtyři to nebylo. To samé matematika. Pak jsem ale na učňáku dostal pana učitele Kryštofa a měl jsem z matiky jedničky. On mi ukázal, co je to matematika a já ji chápal a miloval. On byl ten typ učitele, kterého jsem potřeboval. Kdybych takové kantory, kteří umí vysvětlovat formou hry a legrace, měl od začátku, třeba by to bylo jiné. Později jsem ale zjistil, že jsem byl jediný, kdo ho ve třídě měl rád, takže asi trochu paradox. To bylo okouzlující i na prostředí lidí, kteří brali drogy a pili, oni mi dokázali vysvětlit spoustu věcí. Přivedli mě ke knihám, vysvětlovali mi politiku. Zamiloval jsem se do britského humoru skupiny Monty Python a vůbec té britské kultury. Dodnes obdivuji jejich koncept moci i to, že zůstávají monarchií. Vlastně by se mi moc líbilo, kdyby to bylo i tady. Ano jsem monarchista. Jak se to tak stane, že mladého kluka začne víc než holky a muzika zajímat flaška? Bylo to pozvolné. Hodně je to dáno společenstvím lidí, kteří jsou na tom podobně jako ty. Také mají nějaký mindrák a pocit neuznání. To tyhle lidi svádí dohromady. Alkohol i drogy dodávají sebevědomí a ty si tím zdánlivě léčíš duši. Alkohol skvěle pomáhá zapomenout, to nic jiného tak dobře neumí. Tobě pak nic nevadí. Zlom, kdy si začínáš uvědomovat, že to nemáš pod kontrolou, ten přijde, když ti začnou růst dluhy a opouští tě holky. Děláš si problémy, které jsou zbytečné. Problém je, že si to nejen neuvědomuješ, ale dlouho i nepřipouštíš. V tu chvíli si většinou myslíš, že je to absolutně v pohodě. Jak rychle to jde, než se dostaneš to opravdového průseru, jako se to tobě podařilo? Relativně pomalu, protože už ve čtyřiadvaceti jsem věděl, že to není dobré. V pětadvaceti se mi narodil syn a já věděl, že už je to se mnou hodně špatný. Pil jsem minimálně tři flašky tvrdého alkoholu týdně a do toho nějaké pivo, občas nějaké „brko“. Když mě tehdy opustila má přítelkyně, se kterou mám syna, to byl první velký vnější signál. To ale pro mě nebyla brzda. Jak jsi to vyhodnotil? No, a právě v tom je ta síla alkoholu. Já to přepíjel, abych zapomněl a ono to fungovalo. Ty jsi ale došel až na vrchol toho kopce, jak popisuje ve filmu Rok ďábla Jarek Nohavica, odkud následuje už jen pád. Myslím, že vrchol byl ještě kousíček přede mnou. Ještě jsem se nedostal do deliria. Tam bohužel došel můj táta a nevratně ho to poškodilo. Lidi si z toho dělají legraci a pletou si to se stavem opilosti. Delirium tremens je stav absolutní střízlivosti, kdy tě likvidují abstinenční příznaky. Poprvé to sice většina lidí přežije, ale pak už je smrt hodně blízko. Nehledě na to, že to nevratně poškodí tvůj mozek. Já to, zaplať Pán Bůh, nestihl, ale byl jsem těsně před tím. Dokázal jsem vypít litr rumu na ex. Máma šla zavřít slepice a já, než přišla, vypil láhev tak, že zbylo jen na dně. To netrvalo déle než deset minut. Zdáli se mi tou dobou už strašný sny o násilí a bezmoci. To už je příznak, že je to hodně zlý. To už je třetí stádium alkoholizmu. Čtvrté stádium je smrt. Ty jsi mi říkal, že jsi byl od smrti kousek, protože už jsi tušil, že je jen otázkou času, kdy tě to definitivně sejme. Jen jsi nevěděl, bude-li to za týden nebo za půl roku. Co tě donutilo se sebrat a jít za psychiatrem? Měl jsi strach ze smrti? Nechtěl jsem umřít. Ještě jsem tu chtěl být. Pravda je, že jsem několikrát myslel na sebevraždu, ale na to jsem neměl. Jednou jsem se doma probudil, měl jsem odstřiženou elektriku, vodu i plyn. Ležel jsem v prázdné místnosti jen na matraci, kolem byl jen nepořádek a pavučiny. Já byl špinavý, smrděl jsem strašlivě a říkal jsem si, že musím něco dělat. Naštěstí jsem věděl, co je třeba. Po tom, jak to řešit, jsem už ve střízlivosti trochu pátral. Sebral jsem se a jel jsem k doktoru Hlavičkovi do Ústí nad Orlicí. Jenže jsem nevěděl, že je potřeba se objednat. Takže mě sestra objednala na další týden a vyexpedovala ven. Tak jsem se šel ještě opíjet, ale už jsem byl rozhodnutý, že to budu řešit. Po týdnu jsem tam zajel. Musel jsem být střízlivý, jinak by se se mnou nikdo nebavil. Pak jsem si musel domluvit léčebnu. Sám, tak je to nastavené a já měl na tři měsíce skončit v Nechanicích. Jenže tam mi řekli, že mají místo až za tři měsíce. Takže jsem se ještě další tři měsíce opíjel jako prase. Pamatuju si, jak jsem slavil zlatou medaili z Turína Kateřiny Neumannové. Z hospody v Brně mě musel odtáhnout otec. Málem jsem mu spadnul pod tramvaj. Kde člověk bere na takový způsob života peníze? To už se asi nedá chodit do práce? No to nedá. Takže normálně máš čtyři základní zdroje. Prodáváš své věci, dokud něco máš, kradeš, půjčuješ si a sem tam něco děláš na černo. Nakonec jsem už neměl absolutně nic, jen věci, které jsem měl na sobě. A k tomu dluhy, předpokládám. Spoustu dluhů. Úvěry, lichvářské úvěry, dluhy u kamarádů, u rodiny. Už nebylo za kým jít, všem jsem dlužil. Zhruba to dělalo asi půl milionu. Děsilo tě to, nebo to bylo až druhořadé? Tenkrát mě to strašně děsilo a nedokázal jsem si představit, jak to zaplatím. To byl fakt strašný pocit. Tobě se ale podařilo něco celkem nevídaného a po třech měsících v protialkoholní léčebně jsi se „vrátil do života“ a od té doby nepiješ už patnáct let. Jak se to podařilo vrátit zpátky a zaplatit i většinu dluhů? Hodně mně pomohla mamka a některé dluhy za mě zaplatila. Prospěl mi i pobyt u strýce, u kterého jsem bydlel na venkově. Tehdy ještě žil i děda a ti všichni mně podali záchrannou ruku. Měl jsem kde bydlet, co jíst a kde přespat. Zároveň mi dali řád a musel jsem hodně pracovat. Strýc má statek a hospodářství, kde bylo pořád co dělat. Po dvou letech u strejdy jsem měl velké štěstí, když jsem potkal Dominika Urbana, který mě znovu přivedl k rybařině. Veškerý další volný čas jsem začal trávit na rybách. To byla obrovská radost. Na lidi jsem měl velké štěstí. Pravda ale je, že jsem věděl, že nesmím nic pít a nic brát. To bych o tohle rychle přišel. Z odmašťovny jsem si vzal jednu podstatnou věc. Pokud některé věci nebudu dělat, nebudou se mi dít jisté nepříjemné situace. To bylo to nejdůležitější. Druhá podstatná věc byla ta, že člověk nemůže být kamarád s každým. Musel jsi kamarády hodně vyměnit? Ano, protože to jinak nejde. Můžeš se s nimi pozdravit, popovídat si, ale hospoda je zapřisáhlá, tam nesmíš! Říkal jsi mi, že prvních šest let bylo těžkých. Hodně ses musel hlídat? Ne, nemusel, zdánlivě. Když jsem vyšel z odmašťovny, tak jsem byl namachrovaný a měl jsem pocit, že mám všechno zmáklé a v klidu. Dokonce jsem si po měsíci vyrazil na punkový festival, a že si tam pěkně střízlivý zařádím. Vydržel jsem do druhého dne. Všechny alkoholy světa na mě začaly volat: „Davide, Davide, Davide!“. Zaplať Pán Bůh jsem v sobě měl antabus. Musel jsem hned ráno zdrhnout a nikomu nic neříct. Kdybych neutek, tak bych se napil. Byl to jeden z těch těžkých okamžiků, kterých bylo v prvních šesti letech víc. Už jsi zmínil, že v pětadvaceti se ti narodil syn, kterého jsi začal poznávat až po léčebně. Podařilo se ti s ním navázat vztah? Asi ano. Máme spolu hodně dobrý vztah, díky Bohu, že to dobře dopadlo. Říká mi i věci, které si tátové a synové říkají, takže snad je to dobrý. Já jsem na něj pyšný, je to dobrý a šikovný kluk. Řešil jsi i další vztahy, šel ses někomu omluvit? Něco se podařilo, něco ne. Opravdoví přátelé, kteří mě měli rádi, a záleželo jim na mně, ti mi zůstali. Ti mi většinou říkali, že jsem kretén a že se mám léčit. Ti, co ti řeknou, když chlastáš, že jsi v pohodě, ti nejsou tvoji kamarádi. Velkou oporou ti časem byla tvá žena Michaela. Jak významná změna to byla ve tvém životě? To byla veliká opora a svým způsobem i smysl života. Tou dobou jsem si ještě nebyl jistý, že to všechno zvládnu, ale už jsem alespoň tušil, že jsem na správné cestě a že to mám dobře nastavené. Ona mi ten život rozsvítila. Každý z nás potřebuje někoho k sobě, kdo se na něj bude těšit a mít ho rád. Už jsi mi naznačil, že alkohol je zrádný v tom, že s ním dlouho funguješ „na férovku“, veřejnost ho snadno přijímá a toleruje, ale pak se to zlomí a je z toho průšvih. Přesně tak, tvrdé drogy tě pošlou do průseru strašně rychle a hned vidíš, že to je katastrofa. Chátráš, klepeš se, máš hrozný absťáky, bolesti. To je velice rychlá zpětná vazba: „Dej si bacha“! U alkoholu to trvá dlouho a všichni okolo tebe úplně normálně popíjí. Pohoda. Mně se zdálo, že dokonce oni pili víc než já. A nemají problémy! Tedy do té doby, než zjistíš, že to tají stejně jako ty. Já pitomec je chtěl trumfnout a vypít toho víc, což se mi bohužel i dařilo. Díváš se dnes na naši k alkoholu benevolentní společnost kriticky, nebo to bereš tak, že k Čechům prostě popíjení patří a je to součást jejich svobody a kultury? Viděl jsem nedávno na ČT2 dokument Alkohol, takhle se ten pořad jmenoval. Ukazovali, že alkohol je nejhorší droga, kterou tu máme, a způsobuje strašně moc utrpení. Sebevraždy, rozpady manželství, domácí násilí, zabití i vraždy. Je to hrozná droga a já bych dnes asi byl pro větší přísnost a vysvětloval bych hlavně dětem a mladým lidem, že to, že rodiče pijí, není dobře a není to standard. Ale pozor, aby to nevypadalo, jako že jsem zapřisáhlý odpůrce alkoholu. Tak to není. Nemám nic proti tomu, když někdo s manželkou vypije sedmičku vína a udělá si hezký večer. Nebo se parta chlapů sejde v hospodě a vypijí dvě piva. Ale opíjet se do němoty, to je špatně. Manželka Michaela s tebou drží basu, nebo si občas tu sklenku dá? Mám neuvěřitelné štěstí, ona vůbec alkoholu neholduje. Není abstinent, ale nemá potřebu chodit do hospody a nikdy mě nikam ani netahala. Když jsme na nějaké oslav, tak odcházíme ještě před tím, než se hosté opijí. Ona to stejně jako já nemusí. Myslím, že jsem přitom tolerantní a nevadí mi ani, když se někdo mírně opije. Jak ale slyším nějakou historku podruhé, jdu domů. Víš, co alkoholici umí? Umí poznat i nepatrné množství alkoholu v dechu. To před námi nikdo neutají. Fungujeme jako velmi citlivé alkoholtestery.

Začal jsi rybařit a jsi v tom dodnes úspěšný, na zkouškách v divadle jsi včas a připravený. Dnes už 15 let abstinuješ, máš malou dceru. Zdá se, že se ti daří. Myslíš si, že se nějaká část tebe vyléčila, že se tvé sebevědomí napravilo? Tak to je. Vděčím za to odmašťovně, protože tam mě nakopli a ukázali mi, že ve mně něco je. Dodali mi sebevědomí a řekli mi, že nestojím za prd. Že jsem chytrý člověk a nevadí, že mám jen základní vzdělání. Něco ti ale musím říct, strašně záleží na tom, proč tam jsi. Jestli sis to vybral sám, nebo tě něco donutilo. Pokud nejsi v sobě přesvědčený, že chceš něco změnit, nezměníš to. Ty musíš, tak jako cítíš, že jsi chlap, vnímat i to, že seš alkoholik a že je to potřeba změnit. Když tam jdeš s tímhle přesvědčením, pak ti pomůžou. Alkoholici totiž nevědí, jak se vyléčit. Odmašťovna jsou lázně pro duši. Lépe bych to nepopsal. Většina alkoholiků má duševní problém a potřebuje to srovnat. Proto říkám, že z donucení rodiny, přátel nebo nějaké instituce nikdo chlastat nepřestane. Ty to totiž musíš chtít pro sebe, ne pro manželku nebo děti, jen pro sebe. Každý jsme sobec a chceme dělat dobře sobě. To ostatní, že se zachrání vztahy s rodinou a kamarády, to je bonus, prvořadý jsi ty. Protože pro nikoho jiného s pitím nepřestaneš. Pro sebe chlastáme, pro sebe fetujeme, pro sebe honíme ženský, pro sebe chodíme na ryby a pro sebe hrajeme divadlo. A jen pro sebe dokážeme přestat pít. Máš nějaký herecký cíl, který bys chtěl realizovat? Mám. Chtěl bych realizovat představení Autobus na lince 21. Jde o představení, které jsem viděl v Brně v Divadle Husa na provázku. Tou dobou už jsem dost pil. Jedná se o sedm rolí pro jednoho herce a mě dodnes fascinuje, byl to dodnes můj největší divadelní zážitek a moje největší herecká výzva. František Teichmann